Logo regionálního portálu vmeziricsko.cz

Regionální zpravodajství

Hrabě Jan Podstatzký-Lichtenstein vzpomíná na své mládí na velkomeziříčském zámku

Zpravodaj Velkomeziříčsko
neděle 10.10.2021

Ilustrační foto
Autor: Zpravodaj Velkomeziříčsko

Strávil tu dětství, pak ale rodina Jana Podstatzkého-Lichtensteina musela kvůli komunistickému převratu odejít z Československa. Na své dětství však nezapomněl, a když se po roce 1989 opět mohl vrátit, s chutí se pustil do práce a zámek rekonstruoval. Trvale tu žije už přes dvacet let a letos v srpnu zde oslavil 84. narozeniny.

Pane hrabě, ještě jednou gratuluji k vašim narozeninám, které jste oslavil 13. srpna. Když jste se narodil, rodiče vás pokřtili jménem Jan Nepomuk Anna Maria Hypolit. Měla všechna tato jména nějaký důvod? Byla pro vaše rodiče důležitá?

Ano, důvod měla. Jan Nepomuk, to byl svatý. Anna Maria, to byla moje teta a zároveň i moje kmotra. Držela mě při křtu, a proto mám jméno po ní. A Hypolit má svátek právě 13. srpna.

Jak vzpomínáte na dětství ve Velkém Meziříčí? Hrával jste si se zdejšími dětmi?

Jistě. My z Československa odjeli, když mi bylo necelých jedenáct let, ale vzpomínky mám krásné. Kamarádil jsem s dětmi od sousedů. Bydleli tu třeba Švecovi, Hedbávní, Škvařilovi nebo Požárovi. S jejich dětmi jsem si moc hrál. Hlavně venku, třeba v zámeckém parku, občas v bazénu. V zimě jsme sáňkovali nebo lyžovali.

Co vás napadlo, když jste se v roce 1990 vrátili a poprvé po té dlouhé době jste opět uviděl zámek?

Než jsem jej spatřil, měl jsem strach, že mi bude připadat malý. Jako desetiletému klukovi mi připadal hrozně velký. Ale právě naopak – když jsem ho znovu poprvé uviděl, byla to stejně velká budova jako v dobách mého mládí.

Poznával jste to zde?

Když jsme přišli na nádvoří, uviděli jsme velký nepořádek. To mi přišlo jako velmi zvláštní, takhle jsem nádvoří neznal. A uvnitř bylo všechno vyměněné. Snad kromě salonů, ty vždycky sloužily jako muzeum, a proto byly plus minus stejné. Ale v místech, kde byla po válce zřízena porodnice, to vypadalo úplně jinak. Nebyly tam vůbec parkety, jen kamenná nebo betonová podlaha. Nicméně jako celek se nám zámek jevil poměrně dobře. Na co hodně vzpomínám, byla chvíle, kdy jsem sem vstoupil a šel s maminkou, manželkou a synem po schodech nahoru. Tehdy jsem ucítil stejnou vůni vzduchu, jako když jsem byl dítě. Ten se zde nezměnil.

Takže poté, co jste se seznámili se stavem věcí, řekli jste si: „Půjdeme do toho, opravíme to."

Popravdě řečeno, předpokládali jsme, že stav bude lepší. Netušili jsme, že rekonstrukce budou tak velké. Ale jsme rádi, že jsme se do toho pustili.

Kromě zámku vlastníte třeba i pozemky či lesy, což znamená velkou zodpovědnost. Jaký je váš pracovní den? Chodíte třeba ještě do kanceláře, abyste se pořád věnoval správě?

Už asi dva roky do kanceláře skoro nechodím. Všechno zařizují synové, kteří to podle mě dělají lépe než já. Rozumějí počítačům, matematice… Mají úplně jiné možnosti kontrolovat, co se s naším majetkem děje. Zpětně vidím, že jsme také udělali nějaké chyby, ale naštěstí máme velice dobré spolupracovníky, kteří nám pomohli a pomáhají. Chyby se vždycky nějaké najdou, ale jako celek jsme správu majetku i díky nim dělali moc dobře.

Když jdete po Náměstí ve Velkém Meziříčí, poznávají vás lidé?

Nějací určitě ano. Už jsem tu dvacet let, tak mě zdraví i lidé, které zpočátku nepoznávám, teprve později si uvědomím, kdo to byl. Když jsem pracoval ve Španělsku, žil jsem v malém městečku. Tam jsem znal každého třetího člověka, protože jsem třeba něco koupil od jednoho, pak přišel jiný, chtěl zase něco ode mě… A proto jsem zvyklý znát lidi v místě, kde bydlím, těší mě to. I tady ve Velkém Meziříčí se snažím lidi znát, jsme tu všichni sousedé.

Chtěl bych se vás ještě zeptat na vaši spolupráci s arcivévodou Ottou Habsburským. Jako syn císaře Karla I. to byl následník trůnu, o kterém Karel Schwarzenberg jednou tvrdil, že chodil ve Vídni do českého kostela a modlil se tam česky. Je to pravda?

Myslím, že trošku česky rozuměl, ale asi nemluvil. Nicméně perfektně hovořil maďarsky. Když ale vzpomínáme na Ottu Habsburského, musím říct, že to byl naprosto výjimečný člověk. Nesl v sobě jednu silnou myšlenku. Protože žil v Portugalsku, ve Španělsku, v Belgii, ve Francii, v Německu, byla pro něj ze všeho nejdůležitější celá Evropa. Nikdy neuvažoval o tom, že by snad mohl být císařem, pro něj byla prioritní Evropa, založená na křesťanských základech. Chtěl, aby se evropské národy spojily na základě své křesťanské historie. Evropa je křesťanská a k tomu by se měla nyní vrátit. Nemyslel tím ale jen katolíky, ale i pravoslavné, anglikány či protestanty.

Váš dědeček hrabě Harrach byl u atentátu na Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu. Myslíte si, že kdyby jeho řidič Leopold Lojka špatně nezabočil, a atentát se proto nezdařil, kráčely by dějiny jinudy?

Co se ví stoprocentně, je fakt, že František Ferdinand nikdy nechtěl válku. Chtěl mít zvláštní styky s Ruskem. Věděl, že je tamní situace složitá, a proto s Ruskem chtěl vyjednat zvláštní vztahy.

Věděl arcivévoda Otto, že váš dědeček byl u atentátu v Sarajevu?

Samozřejmě. Ale on znal i samotné Meziříčí. Asi dva roky poté, co jsme zde dostali zpět zámek, setkali jsme se ve Španělsku. A on, jak slyšel „Velké Meziříčí“, okamžitě reagoval. „Jistě, tam byly v roce 1909 ty velké manévry,“ řekl mi. Měl neuvěřitelný přehled a paměť.

Velice děkuji za rozhovor, pane hrabě, a přeji vám hodně zdraví a štěstí do dalších let.

 

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Velkomeziříčsko. Titulek je redakční.

Byl článek zajímavý?

Udělte článku hvězdičky, abychom věděli, co rádi čtete. Čím více hvězdiček, tím lépe.

Reklama